HISTORIE DO R. 1948
Historie osídlení území kolem Červené Řečice začíná už v době knížecích Čech. Roku 1144 daroval kníže Vladislav II. pražskému biskupovi Otovi zalesněnou krajinu při horním toku řeky Želivky, kde pak další biskupové zakládali na vymýcené půdě nové osady. Mezi novými sídlišti, která vznikla ještě koncem 12. stol., byla také Řečice, která se stala od svého počátku přirozeným správním centrem rozsáhlého panství pražských biskupů a arcibiskupů (mělo až 90 osad). O vzniku tvrze, která stála na místě dnešního panství ( zámku ), nejsou písemné zprávy. Existence nedalekého želivského kláštera však napovídá, že počátky obou církevních středisek jsou podobné. Vykopávky provedené v roce 1925 na nádvořích zámku odhalily kosterní nálezy datované podle nalezených náušnic do 2. pol. 12. stol. Písemné prameny se zmiňují i o prvním kostelu, který stál ve vsi.
Na konci 13. stol. za biskupa Tobiáše z Bechyně (1278-1296) byla tvrz spolu s kostelem opevněna proti nájezdům Oty Braniborského, později proti Vítkovcům. Od 1. poloviny 14. století bylo sídlo označováno střídavě jako hrad (poprvé v roce 1333) či tvrz a bylo sídlem purkrabího a dalších hospodářských úředníků, kteří spravovali celé panství. Osobní návštěvy arcibiskupů byly řídké. Roku 1384 navštívil Řečici se svým doprovodem arcibiskup Jan z Jenštejna s doprovodem, v němž se připomíná také jeho generální vikář Jan z Pomuku (pozdější sv. Jan Nepomucký - zmíněn jako doktor svatého písma spolu s probošty, kaplany, písařem a veřejným notářem). Podruhé navštívil arcibiskup i Jan z Pomuku Řečici v roce 1392.
Řečické panství posléze přešlo do světských rukou, a to těsně před začátkem husitských bouří v roce 1415, když arcibiskup Konrád z Vechty (1413 - 1431) prodal celé panství Jankovi z Chotěmic a jeho synovi Jiřímu. Jan z Chotěmic byl katolický pán a do té doby i správce řečického panství. Důvodem byla patrně snaha uchránit církevní majetek před zcizením tím, že panství bylo zápisné, přičemž k jeho držbě se uvázal katolický straník. Nicméně tento úmysl byl zmařen ve chvíli, kdy v oblasti Pelhřimovska začala operovat husitská vojska. Již v roce 1422 drží Řečici s hradem Mikuláš Sokol z Lamberka. Zda byl hrad opuštěn nebo dobyt, nevíme.
Husitství poměry na Řečici zcela změnilo. Janek z Chotěmic odešel jako katolík do vyhnanství a hrad pravděpodobně v roku 1422 husité dobyli. První písemný doklad o ovládnutí zdejšího kraje hejtmanem Mikulášem Sokolem z Lamberka je však až z roku 1428. Tento pán se projevil nejen jako válečník, ale také jako diplomat. Právě zde sjednal mír s hlavním představitelem katolické strany Oldřichem z Rožmberka. Na Řečici se rovněž organizovala roku 1431 výprava proti Dolním Rakousům, která měla odčinit porážku husitů od Albrechta Habsburského. Dopadla neslavně.
Po ukončení husitských válek vrátil císař Zikmund v roce 1436 řečické panství opět Jankovi z Chotěmic, ale již po roce bylo zapsáno Mikuláši Trčkovi z Lípy. Po jeho smrti roku 1453 se Řečice stala majetkem Koruny. Král Ladislav Jagellonský ji postoupil pánům z Ústí. Tím se Řečice dostala do držení Jindřicha ze Stráže, nejvyššího hofmistra Českého království a dočasného správce země. Z písemností víme, že nechal řečický hrad opravit.
Po smrti Jindřicha ze Stráže (1466) zdědil Řečici jeho starší syn Michal, který se přidal na stranu protivníků krále Jiřího z Poděbrad a řečický hrad se stal východiskem výprav do okolních panství, jejichž majitelé byli královi stoupenci. Proto Petr Břekovec z Ostromeče, pán na Kamenici a Loutkově, v roce 1467 Řečici dobyl a hrad osadil svou posádkou. Řečice připadla králi, který ji za odměnu Břekovcovi daroval, ale ten ji brzy prodal Mikulášovi Trčkovi z Lípy, potomku jednoho z někdejších majitelů. Avšak Jan ze Šelmberka, manžel Johanky ze Stráže, uplatňoval dědické nároky na Řečici a část panství. V roce 1480 rozhodl král Vladislav Jagellonský tak, že Řečici zapsal Janovi ze Šelmberka, přičemž Trčkům připadl Pelhřimov. V roce 1497 Jan ze Šelmberka prodal řečické panství Bohuslavu Leskovcovi z Leskovce. Jeho potomci zde vládli až do sklonku 16. století a gotický hrad přebudovali na výstavné renesanční sídlo. Z uvedeného vyplývá, že o Řečici - součást bývalého arcibiskupského panství - byl velký zájem, i když panství mělo stále jen zápisný status.
Leskovcové byl rytířský rod, jehož linii lze bezpečně sledovat již od 1. poloviny 14. století. Seděli a psali se po vsi Léskovci, nacházející se v jihovýchodní části Pelhřimovska. Byli to přísní katolíci, kterými zůstali nejenom v husitském období, ale také později, za rozmachu reformace v 16. století. Pozemkovou expanzi zahájili již na počátku 15. století (Horní Cerekev, Orlík).
Rodový majetek byl v důsledku větvícího se rodu nadvakrát rozdělen v roce 1510 a 1517. Poté se Řečice stala rezidenčním sídlem jednoho z potomků, Arnošta z Leskovce. Hypoteticky můžeme předpokládat, že prováděl nějaké stavební úpravy hradu, který se stal novou sídelní rezidencí. Za současného stavu poznání však nelze tyto úpravy blíže specifikovat.
Po smrti Arnošta v roce 1535 se dědictví po otci ujali synové Šebestián, Kryštof a Jan. Kryštof a Jan však zanedlouho zemřeli, takže celý majetek čítající vlastní hrad, 2 městečka (Řečice a Dolní Cerekev), 2 poplužní dvory a 21 vsí připadl Šebestiánovi.
Šebestián byl pozoruhodná osobnost raně renesančního období. Tento katolík se v roce 1541 vypravil na pouť do Svaté země. Po vykonané pouti začal užívat v pečeti znak Palestinského kříže, odznaku poutníků ke Kristovu hrobu. V létech 1551-1552 se zúčastnil slavné výpravy české šlechty do Janova. Podle humanitního literáta Víta Pekelského (Vitus Orcinus) byl Šebestián muž zcestovalý, vzdělaný a znalý jazyků. Asi po výpravě do Itálie začlenil do rodového erbu i osobní pečeti papežský znak, složený z tiáry a dvou zkřížených svatopetrských klíčů. Proč právě tento znak? Snad šlo o symbol Šebestiánovy cesty do Vatikánu, kde sídlí papež, hlava křesťanstva, snad to byla i demonstrace katolické konfese.
Šebestián také přestavěl starý středověký hrad na opevněné reprezentativní sídlo, jež se může směle měřit s rezidencemi soudobých renesančních velmožů. Stavební práce byly zahájeny po roce 1558, kdy "za zásluhy o panovnický rod" získal od císaře dosud zápisný řečický statek do dědičné držby. Z dochovaných písemností víme, že starý hrad již byl ve velmi špatném stavebním stavu, a že se dokonce jeho část s ložnicemi pána zřítila. Celkově přestavěny byly obytné budovy, které získaly charakteristické raně renesanční stupňovité štíty zdobené geometrickou sgrafitovou výzdobou. Udivujícím a mimořádným počinem však byla výstavba opevnění s dvojicí mohutných osmibokých nárožních bašt, připravených k použití palných zbraní. Množství palebných otvorů v baštách, směřujících na všechny strany v různých výškových úrovních, navíc umožňovalo dokonalou křížovou palbu, obvodový ochoz rychlý a volný přesun obránců po obvodu opevnění. Takový systém moderního opevnění nemá v českých zemích poloviny 16. století žádnou obdobu. Předlohy pro ně je proto nutné hledat mimo jejich rámec, nejspíše na Maltě nebo v Itálii, kterou Šebestián důvěrně poznal. Je proto velmi pravděpodobné, že některé z italských opevnění se stalo přímou předlohou pro vzhled opevnění řečického zámku.
Za Šebestiána - aktivního účastníka sněmů za rytířský stav - se Řečice v písemnostech začíná objevovat s přídomkem "Nová", později i "Červená". Patrně proto, že střechy renesančního zámku kryla pálená krytina, viditelná do daleka.
Šebestián se úplného dokončení svého díla nedočkal. V roce 1582 bezdětný umírá a jeho žena Žofie Benedová z Nečtin odkázala celý majetek synovci Kryštofovi staršímu z Leskovce. Ten na sklonku 80. let 16. století přistupuje k nákladným stavebním úpravám, které se však již netýkají vlastního opevnění, nýbrž obytných budov s důrazem na komfort, výzdobu a patřičnou reprezentaci. Leč ani Kryštof Leskovec si dlouho neužil plodů své činnosti, neboť v roce 1595 náhle a bez potomků umírá.
Řečice připadla vdově Barboře Skuhrovcové ze Skuhrova a sestře Anně, provdané za Jana Šlejnice ze Šlejnic. Obě prodaly svůj podíl Heřmanovi nejstaršímu Říčanskému z Říčan. Rozvětvený rod Leskovců se však postavil proti prodeji a prohlásil Řečici za dědičné vlastnictví. Albrecht Šebestián Leskovec se násilím zmocnil zámku, kde sídlil Vilém mladší z Říčan. Avšak páni z Říčan své právo nakonec obhájili a s pomocí krajské hotovosti získali zpět panství i zámek.
Po smrti Heřmana z Říčan (okolo 1612) zdědil řečické panství jeho syn Jan. Ten rovněž vedl vleklý spor o Řečici. Heřman byl po Bílé Hoře za aktivní účast na stavovské rebelii odsouzen a velká část jeho majetku byla konfiskována. Červenou Řečici postoupil císař Ferdinand II. v roce 1623 pražskému arcibiskupu Arnoštu Harrachovi. Červená Řečice se tak v rámci pobělohorských církevních restitucí opět stala majetkem pražského arcibiskupství, v jehož vlastnictví byla až do roku 1948.
Arcibiskup Harrach (1623-1667) pobýval na řečickém zámku často, protože zde hledal útočiště v době třicetileté války. V mladším období již nebyl zámek dále rozšiřován, nicméně došlo nejméně ke dvěma rozsáhlejším stavebním akcím, které se týkaly jeho oprav. Oprava škod byla spojena s většími stavebními úpravami provedenými v patře křídel kolem prvního nádvoří. Za arcibiskupa Viléma Florentina Salm-Salm (1793-1810) bylo na počátku 19. století částečně přestavěno severní křídlo za spojovací chodbou. V roce 1880 postihla Řečici vichřice, která strhla renesanční krovy obou nárožních bašt a poškodila střechu sýpky. Nad baštami byly postaveny nové, stávající krovy, které se dnes nacházejí v havarijním stavu. V roce 1895 byly adaptovány některé pokoje v patře křídel při prvním nádvoří. V roce 1918 byla opravována sgrafita. V roce 1925 proběhl archeologický výzkum, při němž byly v areálu zámku odkryty raně středověké hroby. Velká, nepříliš citlivá oprava zámku proběhla za arcibiskupa Karla Kašpara (1931-1937).
HISTORIE 1948 - 2014
V roce 1953 převzal správu zámku MNV a tím započala smutná kapitola devastace a postupného chátrání tohoto architektonického skvostu. Během několika dní rozprodal v podstatě za korunu veškerý inventář zámku místnímu obyvatelstvu, nebo ho nechal rozkrást či zničit. Například v 60 letech sloužili barokní reprezentační sály,kde na zdech byly textilní tapety z konce 18. století jako sýpky na obilí. Do roku 1960 zde sídlil Lesní závod a v dalších letech zde byl umístěn Okresní archiv, bylo zde upraveno 8 bytů, vybudována školní družina, školní dílna, obřadní síň, klubovna SSM a dílny Svazarmu. Také zde měla dílny firma DUP Pelhřimov, (výroba kožené galanterie jako jsou manikúry, pouzdra, kabely a kufry.)
V letech 1973-77 byly asi naposledy provedeny na zámku větší opravy, zejména renesančních sgrafit (M. Kolářem a M. Šonkou), které patří mezi "nejlepší ukázky" tzv. české renesance. Od roku 1977 převzal zámek ONV Pelhřimov, který provedl opravu okapů a komínů . Nechal zbourat až na jeden všechny původní a nechal postavit nové ze šamotových cihel
Bašty už v tu dobu dlouho sloužily jako kůlny a sklady, nádvoří byla využívána jako skladiště materiálu, a nájemníci zde chovali drobná hospodářská zvířata.
Pro většinu interiérů to znamenalo totální devastaci a ztrátu značné vypovídací hodnoty…
V prosinci roku 1989 Okresní národní výbor v Pelhřimově, odbor vnitřních věcí jmenovitě p. Linhart převedl bezúplatně (převod kmenového jmění) hospodářskou smlouvou zámek Červená Řečice, stavebně výrobnímu družstvu UNIMAX Praha. To zde chtělo vybudovat oční sanatorium pro bohatou americkou klientelu. V roce 1991 si firma UNIMAX bere úvěr 16 milionu Kč na přestavbu a dává zámek do zástavy Agrobance. Bohužel zůstává jen u plánů. V tomto roce je také schválen zákon č. 229/1991 Sb. s blokačním § 29, který znemožňuje převod komunisty ukradeného církevního majetku v roce 1948 na třetí osoby až do vyřešení církevních restitucí a situace se ještě víc komplikuje.
V následujících letech odbor památkové péče Okresního úřadu v Pelhřimově opakovaně napomíná vlastníka za neudržování památky. Vzhledem k tomu, že UNIMAX nereaguje, vyměřuje v roce 1992 pokuty, z nichž nebyla nikdy žádná zaplacena. Bohužel od roku 1990 až do roku 1996, kdy byl vyhlášen konkurz, vlastník zde neproinvestoval ani korunu a neprovedl alespoň základní údržbu. Zámek byl do slova a do písmene vytunelován a rychle chátral za naprostého nezájmu bezohledného a vandalského vlastníka.
V roce 1996 vzniká Spolek na záchranu památek červenořečických a mezi své aktivity zařazuje i zámek. Kontaktuje konkurzního správce a snaží se najít nějaké řešení, bohužel marně, protože Unimax žádný jiný majetek nemá.
Jedná i s Pražským arcibiskupstvím, ale protože stát neřeší církevní restituce, řešení de facto neexistuje.
Spolek na záchranu památek červenořečických se ujímá role dobrovolného správce zámku, čistí objekt od náletových dřevin, uklízí nepořádek.
Organizuje festival Slámování a jeho prostřednictvím se snažíl upozornit na havarijní stav zámku a 14 let podnikal kroky k jeho záchraně. Nebýt aktivní činnosti prováděné Spolkem (k roku 2010), byl by zámek v ještě horším stavu než dnes.
V roce 2008 vstupují do původního družstva Unimax současní vlastníci
Do jednání vstupuje PhDr. Martina Veselá ředitelka územního pracoviště Národního památkového ústavu se sídlem v Telči a po mnoha jednáních se situace začíná obracet lepšímu
Nezávisle na těchto jednáních je zahájen Generálním ředitelstvím národního památkového ústavu pod vedením p. Ing.Mgr Beránka Ph.D. stavebně historický průzkum, jehož výsledky se stanou nejenom podkladem pro výkon památkové péče, ale rovněž základním podkladem pro předprojektovou přípravu kýžené záchrany a obnovy zámku, stejně jako pramenem poznání jeho vývoje a proměn v průběhu mnoha staletí.
V roce 2011 byla získána první dotace v částce cca 400 tis. Kč na zabezpečení a nejnutnějších drobných oprav zámku
V roce 2012 už byla dotace v částce cca 1 milion. Kč a bylo možno přistoupit k rozsáhlejší opravě. Po zvážení všech možností byla vybrána střecha severního traktu, která hrozila zřícením.
V roce 2013 to vypadalo tak, že kvůli probíhající finanční krizi, nebudou peníze žádné, ale opět díky neúnavnému boji p.PhDr. Martiny Veselé, ředitelky NPÚ v Telči byla nakonec přiznána dotace v částce cca 650 tis. Kč a začaté opravy mohou pokračovat i nadále. V témže roce byla dokončena oprava severní střechy do náměstí a bočního přístavku.
2. července se podařilo zámek otevřít i pro veřejnost a prvotní zájem nás velmi překvapil
Musím poděkovat městu Červená Řečice, které nám v říjnu věnovalo na opravu severní bašty 50 kubických metrů dřeva z městských lesů, a mohla tím začít oprava severozápadní bašty bez jakékoliv dotace. Díky tomuto daru byla vybudována nová podlaha třetího nadzemního podlaží, která je důležitá pro opravu celé střechy a zbylo ještě dostatek dřeva na trámy, které budou potřeba při opravě krovu SVZ bašty
V roce 2014 jsme získali dotaci 800 tis. Kč a mohlo se pokračovat v opravě střechy SVZ bašty. Opravu krovu i v tomto roce bude provádět "náš" zámecký tesař p. Rozsíval z Frenštátu pod Radhoštěm Jako pokrývačská firma byla z výběrového řízení vybrána místní firma Pokrývačství a klempířství Dvořák ze Zmišovic
Požádali jsme o dotaci z kraje Vysočina na opravu Jižní bašty (hladomorna) Celkové náklady na tuto opravu jsou 1.200.000 Kč z toho 350.000 Kč činí dotace kraje Vysočina, 90 tisíc město Červená Řečice zbytek jsou náklady vlastníka.Zde bych opět rád poděkoval městu Červená Řečice za vstřícnost, neboť bez jeho povinného podílu by nebylo možné dotaci z kraje čerpat
Zde byla na pokrytí střechy (šindel) vybrána firma tesařství Klouda z Jihlavy. Tesařských prací se opět ujal p. Rozsíval.
Z kraje Vysočina se podařilo získat finanční prostředky na první restaurátorské průzkumy v objemu zhruba 50.000,- Kč, které provádí p. David Zeman
Navázali jsme spolupráci se Střední průmyslovou školou a Středním odborným učilištěm v Pelhřimově, kde nám odborná truhlářská dílna pomáhá z opravou historických oken a dveří